Z historie Tisové - Č. Mlýna

Prastará slovanská osada Tisová (německy Theussau) se rozkládala do padesátých let 20. století v místech dnešní Elektrárny Tisová a přilehlého dolového podniku, donedávna nazývaného Přátelství. Přestože první písemná zmínka pochází z poměrně pozdní doby – až z roku 1410, kdy se připomíná nothaftovské zboží „ zu Tisaw“ – ves je jistě o řadu století starší. Původní slovanské pojmenování pochází od kdysi běžných tisů, které tu v okolí rostly. Němečtí kolonisté staré jméno pouze přizpůsobili svému jazyku a středověcí písaři zaznamenávali tvary Theyssaw (1454), Tessau (1525), Teissaw (1587) a další. Český úřední název Tisová byl stanoven již v roce 1885.
Šlikovský urbář z roku 1525 dělí Tisovou do tří částí.
Dva celé a pět polovičních dvorů náležely k Lokti. V této skupině hospodářů je jmenován také mlynář Andres. Jeden celý dvůr s krčmou a chalupa patřily ke šlikovskému panství Sokolov. Dva celé dvory, dva dvory poloviční a jedna chalupa patřily kynšperské faře, jmenovitě panu Jobstu, duchovnímu z Kynšperka (náležely mu i užitky z jednoho celého a dvou polovičních dvorů v Kostelní Bříze). Pět výše uvedených tisovských poddanských usedlostí daroval kynšperskému kostelu a faře na Květnou neděli roku 1479 Kašpar Štampach. Tisovští „ kostelní sedláci“ měli pak ve vsi zvláštní postavení, jež si udržovali až do roku 1849.
Po Bílé hoře byla šlikovská i loketská část vesnice zkonfiskována.
V době Berní ruly se Tisová dělila již jen mezi dvě vrchnosti – sokolovské nostice a kynšperskou faru. Osídlení vesnice bylo zcela německé, jak dokazují jména poddaných nosticovské vrchnosti, zachycená v Berní rule. Ve vsi Theussa tehdy žili sedláci Chrystof Dobrauer, Hans Preunel, Georg Hofman, Simon Fritsch, Hans Höfer (rozlohou polí vůbec největší sedlák ve vsi), Georg Steudl a Jakob Friedel a chalupníci Georg Honisch a Jakob Hetzer. Celkem bylo ve vesnici 14 usedlostí, v nichž žilo 82 lidí.
Dle určitých zmínek v pramenech lze usuzovat, že tisovští poddaní sympatizovali s rozsáhlou nevolnickou rebelií v letech 1679 – 1680. Bližší údaje o jejich účastí v některém z konkrétních projevů nespokojenosti však chybí.
V polovině 18. století žilo v Tisové celkem 17 hospodářů, z toho pět patřilo kynšperské faře. Kostelní sedláci mívali vlastního rychtáře a přísežného. Vedle běžných potažních robot vykonávali ještě 58 dní pěší roboty ročně. Patřil jim násadní rybních na 3.5 kopy ryb.
U poddaných nosticovské vrchnosti je připomenuto, že mají chmelnice na 5,1 strychu a že si přivydělávají vedle chmelařství typické i ovocnářství. K nosticovckým poddaným patřil i mlynář ve mlýně o jednom kole na nestálé vodě a dva kováři.
Od třicátých let 19. století získala Tisová lepší spojení se světem, neboť v její blízkosti byla vybudována tzv. císařská silnice. Tehdy již také začala do katastru vesnice zasahovat – zpočátku velmi nesměle – důlní činnost. V roce 1848 však již byly v bezprostředním sousedství vesnice tři menší uhelné doly, a to Jiří, Silvestr a Urban. Přesto ale ještě stále přestavovalo hlavní zdroj obživy obyvatel Tisové zemědělství, chmelařství a dobytkářství.
Škola byla v Tisové zřízena v roce 1828. Dle údajů pátera Körbla z roku 1841 byla umístěna v obecním stavení a ve vsi bylo kolem třiceti školou povinných dětí. Prvním skutečným (zkoušeným) učitelem byl Anton Kraus. Jeho roční plat činil v penězích 94 zlatých. 30 krejcarů a strava u sedláků, jež představovala ve finančním vyjádření dalších 50 zlatých. Školné, které platili rodiče žáků, bylo stanoveno na 4 krejcary. Celá vesnice už měla šestadvacet popisných čísel a 208 obyvatel. K obci náležel mlýn s pilou. Páter Körbl dále zaznamenal, že na domě č. p. 19 byla zvonička.
Po zrušení poddanství se Tisová nestala ihned samostatnou obcí. Téměř třicet let byla osadou obce Dolní Rychnov a samosprávné postavení získala teprve v roce 1879. Před koncem 19. století překročil počet domů v obci padesátku, počet obyvatel přesáhl číslo čtyři sta, a to měla Tisová hlavní období rozmachu teprve před sebou. Tento rozvoj byl výrazně ovlivňován rozvojem průmyslu v nejbližším okolí kdysi jen zemědělské vesnice. Nedaleko Tisové zpracovávala voskárna Th. Pilze zemní vosk a v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století pracovaly na katastru obce až čtyři uhelné doly. Důlní a další průmyslové podnikání uzavřelo slavnou éru sokolovského chmelařství a ves postupně ztrácela svůj původní, ryze zemědělský charakter. To potvrzuje i malá německá vlastivěda z roku 1913, podle níž si většina z již 960 obyvatel obce musela hledat obživu na dolech u Citic a dolního Rychnova nebo v dolnorychnovké sklárně.
Spolkový život se začal ve vsi rozvíjet před koncem 19. století. Hasičský spolek tu byl ustaven již v roce 1887, v roce 1892 bylo založeno místní zemědělské kasino, roku 1896 vznikla tisovská organizace Spolku Němců a později došlo k založení ještě dalších organizací. V Tisové se začali usazovat i jednotliví Češi a v letech první republiky jich zde žilo kolem pětatřiceti. Vesnice také bývala častým místem konání společenských a kulturních akcí příslušníků české menšiny z celého okolí.
Vůbec nejvyššího počtu obyvatel dosáhla Tisová v roce 1936, kdy žilo v devětasedmdesáti domech 1052 lidí. Místní trojtřídní školu tehdy navštěvovalo 148 žáků.
V letech druhé světové války byla na Mýtině (německy Hau) mezi Tisovou a Rudolcem umístěna tři zajatecká komanda válečných, hlavně sovětských zajatců. Práce několika stovek zajatců bylo využíváno zejména na uhelném dole Silvestr.
Poslední hodiny války zachycuje čtvrtý díl v úplnosti dochované školní kroniky tisovské školy, který je uložen v Okresním archivu Sokolov se sídlem v Jindřichovicích. Podle zápisu za školní rok 1944/45 byla na počátku května do Tisové přemístěna německá jednotka, jež měla zastavit tempo Američanů od Kynšperka na Sokolov. Šestého května večer došlo k menší přestřelce. Ukončil ji americký granát, který zasáhla roh školy se školními záchody. Nikomu se naštěstí nic nestalo a němečtí vojáci se rozprchli. Tak definitivně skončil odpor německých branných sil naší oblasti proti Američanům, kteří pak 7. května 1945 bez obtíží obsadili centrální část Sokolovska.
Po válce již měla Tisová před sebou jen několik málo let života. Obec byla sice zčásti dosídlena českými obyvateli, byla tu otevřena i škola, ale úvahy o výstavbě rozsáhlého komplexu s třídírnou uhlí, briketárnou a tehdy největší československou elektrárnou se nakonec staly skutečností. Ves byla zbouraná a od poloviny padesátých let vyrostly na jejím katastru třídírna uhlí (1956), briketárna (1960) a Elektrárna Tisová (1958 – 1962). Zbývající část rozlohy starobylé vesnice vyrubal důl Silvestr.

23.4.2011