Kamenice

Historie

Kolonizační vesnice Kamenice (německy Steinbach) patří k nejstarším kolonizačním osadám v naší oblasti. Dle profesora Profouse se poprvé objevuje její jméno v písemných pramenech již v roce 1238, kdy se připomíná jakýsi Counradus de Steinbach. Jako Steinpach je osad zaznamenána v roce 1368, k roku 1477 je doložen tvar Stampach. Počeštěny název Štampach se objevoval již dávno, ale úředně byl stanoven až v roce 1923. Po válce němčině (kamenitý potok), a proto bylo jméno vesnice změněno na Kamenici.

Ves byla rodovým sídlem rytířů za Steinbachu – Štampachu. Jistě tu bávala ve středověku tvrz – a členité terény vesnice pro to vytvářely velmi příznivé podmínky – ale bližší poznatky o ní chybí. Jisté je, že Stampachové vlastnili statky i v řadě okolních vesnic. Kryštof ze Štampachu koupil v roce 1517 i vzdálenou Valeč na Karlovarskou a jeho potomci tu vládli až do roku 1721. V době protihabsburského povstání v roce 1618 stálo na straně obdobných českých stavů nejméně 18 členů rodu. Není bez zajímavost, že někteří za Štampachů, ač to byli původně Němci, se i v pravém smyslu slova počeštili. Až na výjimky přišli téměř všichni Štampachové po Bílé hoře o své statky a museli odejít ze země. Konfiskace nepostihly valečské Štampachy. V tamním farním kostel sv. Jana Křtitele byla také jejich rodinná hrobka. Historik Bernau udává, že je v ní uloženo 15 kovových rakví a připomíná i řadu štampachovských náhrobků ze 16. a 17. století. Poslední štampachovská větev Kagerů ze Štampachu vymřela až v 19. století.

Ve středověku bylo okolí Kamenice přitažlivé nejen svým půdním a lesním bohatstvím, ale i výskytem rud, stříbra a olova, které se tu na řadě míst dobývaly.
V 16. století spadali dle šlikovského urbáře (1525) tři zdejší hospodáři pod kynšperskou soudní pravomoc. Jednalo se o Wolfa Reyfa, Georga Metznera a jakéhosi Tibore. Dalších dvanáct kamenických poddaných tenkrát patřilo Albrechtu Meinnlovi, neboť právě on z nich platil čtyři zlaté berně.

V době třicetileté války protahovala naší krajinou mnohokrát vojska obou válčících stran, která vzbuzovala mezi vesničany oprávněnou hrůzu. Německá regionální literatura připomíná u Kamenice pomník Švédům, kteří tu měli být údajně pohřbeni v posledním období třicetileté války. Jedná se o velký, hrubě opracovaný balvan s křížkem a nápisem „ Her lišten 23 Schweden“ (Zde leží třiadvacet Švédů). Pomník byl možná památkou na nějakou bitku protestantských Švédů s katolickými císařskými žoldnéři. V knize H. Theisingera je v této souvislosti přetištěn i lidový egerlandský popěvek o Švédech, jehož text byl znám v několika odměnách po celém Podkrušnohoří.

V polovině 17. století byl při statku Kamenice pivovar na 19 studů a u vesnice byl ovčín a mlýn. Zda se již tenkrát jednalo o tzv. Kühlomühle na Březovském potoce, nelze potvrdit, ani vyloučit.
Po třicetileté válce musela být téměř polovina domů vesnice nově osídlena a s návratem bývalých luteránů „ do lůna církve katolické“ měli duchovní starosti celá desetiletí. Kamenici držel nějakou dobu Peter Ernst z Reitzensteinu, ale v Berní rule (1654) je již jako majitel statku Kamenice zapsán Josef Daniel z Zettwitz, který měl s manželkou Annou Elizabetou, rozenou ze Štampachu, tři tehdy malé děti. Josef Daniel z Zettwitz byl i krajským hejtmanem v Lokti, neboť je v této funkci uváděn jako svědek na kupní smlouvě z 8. března 1678.

V 18. století se dostala Kamenice za nám blíže neznámých okolností do držby rytířů z Bohato, kteří tenkrát vlastnili i Žitnou, Ostrov a další statky. Páter Körbl zaznamenal, že Adam Josef, rytíř z Bohato, pán Kamenice, zemřel v roce 1748 ve věku sedmasedmdesáti let. Před rokem 1760 (asi r. 1756) koupil Kamenici hrabě Nostic a jako samostatný statek ji připojil k panství Sokolov. Nejspíše nosticovská vrchnost také nechala postavit v Kamenici menší lovecký zámeček, který byl i sídlem vrchnostenského lesního úřadu. Osudy zámečku jsou ale značně pohnuté, neboť již v roce 1772 vyhořel. Oheň dle pátera Körbla způsobil neopatrný šafář, který kouřil v prasečím chlívku. Stejné neštěstí postihlo zámek ještě 19. září 1834, kdy se na jeho střechu přenesl oheň z nedalekého hořícího stavení. Lesní úřad musel být tehdy přemístěn do Sokolova a do Kamenice se znovu vrátil až v roce 1837. Bernau před koncem 19. století zaznamenal, že v loveckém zámečku je sbírka rozličných vycpaných zvířat a zámeček je spíše pouhou hájovnou nebo myslivnou. Po druhé světové válce byla stará budova zbourána. Z některých pramenů je známo, že přímo ze sklepení zámečku vedla jakási štola, zřejmě jeden z pozůstatků zdejšího středověkého rudného dolování.

V polovině 19. století byla Kamenice poměrně velkou vesnicí s devětapadesáti domy a 503 obyvateli. Tento počet obyvatel je v celé historii obce vůbec nejvyšší. Osm rodin se tehdy hlásilo k židovskému vyznání. Byla tu i škola, jejíhož učitele platila obec. Zpočátku škola putovala po staveních, pak působila v jakémsi dřevěném stavení a před koncem 19. století, kdy hrozilo jeho zřícení, se škola přestěhovala do kamenné, ale nezdravé budovy. Topograf Sommer dále v Kamenici zaznamenává hospodu, propachtovaný panský dvůr a tentokrát již i jménem Kühlohmühle označovaný mlýn. Ves byla přifařena ke starobylým Lobzům, jejichž osadou byla až do roku 1908. Od tohoto roku byla Kamenice politickou obcí s vlastní samosprávou a po válce byla připojena k Březové.

Spolková činnost byla ve vsi živá již od 19. století. V roce 1880 měl být v Kamenici ustaven dle Theisingera hasičský spolek, ale velmi důkladná německá vlastivěda z roku 1898 se o kamenických hasičích nezmiňuje. Prokazatelně tu ale byla roku 1897 založena místní skupina odborového svazu horníků a existoval zde dělnický spolek Arbeiterheim. Nechyběla ani místní skupiny Spolku Němců a později byly tyto aktivity rozšířeny i o ochotnické divadlo, dechovou hudbu a další spolky a organizace. Škola se dočkala solidní budovy v roce 1911. V letech první republiky mívala dvojtřídka až šedesát žáků. V polovině dvacátých let 20. století získala vesnice elektřinu.

Značná část obyvatel Kamenice byla již od 19. století odkázána na výdělek v průmyslových závodech v okolních obcích. Poválečný odsun německého obyvatelstva a přechodné začlenění Kamenice do vojenského pásma vážně ohrozily samu existenci vesnice. V roce 1961 tu žilo pouze 70 obyvatel a roku 1970 zde bylo při sčítání zjištěno 97 obyvatel. Kamenice zcela nezanikla i díky rekreačním možnostem, jež vesnice a okolní lesní komplexy nabízely.

Novinky