Rudolec

Rudolecká_stodola.htm

Neoficiální webové stránky obce Rudolec

Historie

Kolonizační osada Rudolec, německy Ruditzgrün, uchovává ve svém názvu jméno zakladatele. To bylo nejspíše staroněmeckou obdobou jména Rudolf, neboť nejstarší pojmenování osady z roku 1370 znějí Rudoltzgrün a Rudolfsgrün. Celá staletí tvořily Rudolec jednotlivé selské dvorce, rozptýlené po údolí mezi vrchy Letná (600,4 m) a U Kaple (659,3 m). Ve vsi a jejím okolí vyvěraly četné prameny a byla tu řada malých rybníčků. Dnešní silnice procházející vesnicí byla postavena až v letech 1926 – 1930, zatímco starší silnice na Kostelní Břízu, která vede nad Rudolcem, byla vybudována už v letech 1900 – 1902.

V nejstarších dobách patříval Tudorec k leuchtenberskám lénům, ale již v roce 1408 ho dle loketského historika Winzente Prökla koupilo od Heinricha Raussengrünera město Loket.

Šlikovský urbář z roku 1525 ve vsi zaznamenal 14 hospodářů a Rudolec se tak řadil k větším místům kraje. Skutečnými sedláky byli Thoma Wolf, Hensel Fleisch, Konigk, Anderes Lorenz, Nicoll Schneider a Hans Heynnll, kteří drželi celé dvory. Dalších pět poddaných hospodařilo na polovičních dvorech a jen tři poddaní měli pouhé chalupy – herberky. Z tohoto členění vyplývá, že středověký Rudolec byl poměrně zámožnou vesnicí s převahou velkých selských gruntů.

V souvislosti s loketskými pobělohorskými konfiskacemi byl zkonfiskován Lokti i Rudolec a od roku 1625 patřil sokolovským Nosticům. Podle císařské rezoluce z 9. července 1643 však byla ves Rudolec s rybníkem, dvěma lesy a loukami znovu postoupena městu Lokti, ale tentokrát už jen jako léno.

V době Berní ruly žilo ve vsi 73 lidí a devět zdejších hospodářů vlastnilo 4 koně, 26 volů, 51 krav, 75 jalovic, 106 ovcí, 5 prasat a 60 koz. V rule je zapsán i mlýn. Zda se již tehdy jednalo o mlýn, v pozdějších pramenech nazývaný Heinmüle, nemohu zatím doložit. Starý mlýn tohoto jména vyl znám ještě v 20. století. Stával na tzv. Cihlářském potoce (Ziegelhütten Bach) Nedaleko okresní silnice na Kostelní Břízu.

Místní lidová tradice uchovává nejednu připomínku útrap třicetileté války v naší krajině. V jedné z nich se hovoří i o vesnici Harnirzgrün nedaleko Rudolce, která měla být do základů zničena Švédy. Již německá vlastivěda z roku 1898 však uvádí, že po zaniklé vsi nejsou žádné stopy.

Do opětovného držení Nosticů přešel Rudolec znovu kolem roku 1670 a od té doby byl již trvalou součástí jejich šlechtického dominia.

V Tereziánském katastru je zapsán Rudolec c panství Sokolov. Dva velcí sedláci vlastnili polnosti o rozloze 3060 strychů, devět sedláků mělo 15 – 30 strychů polí a jen jednoho hospodáře lze považovat za chalupníka.
Ve vsi byly výtažní rybníky na 14,5 kopy ryb, což je mezi vesnicemi asi vůbec největší produkce ryb. V okolí vesnice se pěstoval chmel a v hojné míře i ovoce. Znovu je v Katastru zmiňován mlynář ve mlýně o jednom kole na nestálé vodě. Podezřelé se mi ale zdá tvrzení, že mlynář nemá žádné zákazníky a mele pouze pro svoji potřebu. Ve vsi byl tehdy i kovář.

V Katastru je výslovně uvedeno, že na celém panství museli poddaní konat větší roboty, než bylo stanoveno patenty. Proto některé vsi – a Rudolec je mezi nimi jmenován také – raději roboty platily. Rudolečtí si své osvobození od potažních a pěších robot vykupovali roční sumou 93 zlatých 19 krejcarů a 4 feniky. Přesto je ale tehdejší vrchní Andrea Hoyer nutil k robotám v panských zahradách, při výstavbě panského domu, při dovozu ječmene za vzdálených vsí do sokolovského panského pivovaru apod. Když odmítlo sedm rudoleckých sedláků nařízení panského drába uposlechnou, nechal je vrchní Hoyer zavřít. S jeho postupem souhlasil i hrabě Nostic, jehož vrchní informoval. Rozsudek krajského soudu z 5. března 1769 zněl vskutku ,,nestraně“: Do vyřešení celého sporu byli poddaní povinno jednou týdně se čtyřmi potahy robotovat.

V polovině minulého století měl Rudolec již 36 domů a 250 obyvatel. V tomto počtu jsou ale zahrnuti i obyvatelé poddanských domů v osadě Hau u tzv. císařské silnice. U silnice na Kostelní Břízu (nad vesnicí) byly již v minulém století i dvě cihelny. Po církevní stránce spadal Rudolec pod Kostelní Břízu. K počátkům místní školy máme jen několik základních informací. Před rokem 1827 vyučoval děti v zimních měsících vysloužilý voják. V roce 1846 získala vesnice pro školu odpovídající stavení, jež potom jako č. p. 37 sloužilo školským potřebám až do poloviny 20. století. Ve čtyřicátých letech téhož století navštěvovalo školu asi dvacet žáků.

Rudolec se stal samostatnou obcí poměrně pozdě. V letech 1850 – 1879 byl osadou obce Dolní Rychnov, v období od roku 1879 do roku 1888 byl osadou obce Tisová a samostatnou obcí byl pak v letech 1888 – 1945.

V devadesátém roce 19. století bylo v obci založeno zemědělské kasino. Později zde byl ustaven místní hasičský spolek, ovocnářský a včelařský spolek a spolek myslivecký. V roce 1921 byla vesnice elektrifikována a v letech 1926 – 30 byla konečně ve vsi vybudována již zmiňovaná obecní silnice. Před koncem války měl Rudolec 53 popisných čísel. Po odsunu německého obyvatelstva se stala vesnice nejen součástí vojenského pásma, ale administrativně byla přičleněna k okresu Mariánské Lázně. Před úplným zánikem ji uchránila zemědělská výroba, tentokrát ovšem založená již na zcela jiných principech než v minulosti. Určitou náhradou za zaniklé selské statky měla být výstavba nových rodinných domků, která probíhala v několika etapách (poslední jsou ,,okály“ z první poloviny osmdesátých let). Typický ráz staré vesnice však zcela zmizel a původní zástavbu dnes připomíná jen pár – až na výjimky – rozpadajících se stavení.

V souvislosti se stručným nástinem dějin Rudolce bych rád zdůraznil ještě jednu skutečnost. Pováleční němečtí vysídlenci shromáždili ve Spolkové republice Německo o své bývalé vesnici bohatý faktografický materiál a vydali podrobnou kroniku starého Rudolce. Velké množství fotografií spolu s důkladným popisem krajiny a života obce zejména v první polovině 20. století činí z téměř rodinné kroniky důležitý historický pramen. Při jejím několikerém prohlížení jsem si položil i tuto otázku: Dovedeme si vytvořit stejně hluboký vztah k místům, kde žijeme, také my?

Novinky